Spencer už pár měsíců trčel v tomhle zapadákově. Zvykl si? Ani náhodou. Ty trapné momenty s terapeutem byly nesnesitelné. I když mu Spencer namlouval, jak mu tenhle "sociální experiment" mění pohled na život, terapeut mu to samozřejmě nevěřil. Idiot. Spencer na své poměry udělal pokrok – podíval se konečně do centra (což byla docela největší chyba jeho života). Fakt děs. Samé kočičí hlavy, žádnej mrakodrap, no prostě hnus. Stačil jediný pohled od nějakého Lojzy z Horní Dolní a tušil, že se golfovým fanatikům nevyhne ani na Antarktidě. Ano, nejspíš to byl nějaký dědek se šedým zákalem, co se pokusil dálkově zjistit, zda je to jeho synátor nebo vnuk, ale Spencer byl zvyklý si tyhle scénáře přikrášlovat dle svého gusta. Není proto divu, že od toho té doby z resortu nevystrčil ani paty ven. Pro Spencera bylo možná utrpením být tady, ale izolace od "pracovní třídy" mu seděla – v resortu, který patřil jeho zazobané rodině, měl konečně kousek respektu. Stačila křivá poznámka od pokojské, a mohla si balit kufry. Ach, jak Spencer miloval svůj život. Tedy… až do dneška, kdy měl chuť se odstřelit. No fakt, zrovna když ukazoval svou facecard na recepci, terapeut mu skrz zprávu oznámil, že sezení ruší. Už, už se radoval, že si projde kočky u baru, než si přečetl dodatek: musí na skupinové sezení do komunitního centra. Co jinýho mu zbývalo. V tmavomodré košili a s nadávkami na jazyku na to sezení pro mentály dorazil pozdě. Jak jinak. Všichni se na něj okamžitě otočili. „Sorry, že jdu pozdě. Jsem měl trochu problém najít tuhle… ehm, nóbl místnost,“ pronesl Spencer s opovržením po spatření dřevěného stropu. Naklonil hlavu a přelétl pohledem skupinku – typická banda loserů, které by ve svém světě nikdy neřešil. „Posaďte se, Spencere," promluvila terapeutka s umělým úsměvem, jako by ho už od první sekundy nemohla vystát. Slečna se s ním očividně nesrala.  Každopádně byl docela překvapenej, že ho znala jménem – no a pak mu došlo, že ho znal úplně každý, tož to nebyla žádná věda. „Fajn,“ zamumlal, sedl si mezi dvě stařešiny a zamračil se na jednoho z týpků, který mu věnoval až moc dlouhý pohled. Bylo rázem ticho. „Taakže o co jsem přišel?" zeptal se Spencer. „Zrovna jsme mluvili o tom, jak se dnes všichni cítíme,“ odpověděla mu terapeutka se vší noblesností, „Jak se cítíte vy, Spencere?" optala se ho se sladkým hlasem, který zněl až příliš pozitivně na to, aby to mohla myslet vážně. Spencer instantně protočil očima a uvolnil se. „Super. Úplně skvěle," prohodil s falešným nadšením. „Naprosto úžasně z toho, že můžu trávit čas s vámi, lidi. Fakt splněný sen,“ schválně každého idiota sjel pohledem a nepatrně se nad tím uchechtl. Terapeutka neztrácela klid, ačkoliv vypadala, že sama by nějakého psychologa potřebovala. „To je dobře, že jste tak nadšený. Ráda bych Vás i ostatních dnes trochu víc zapojila, pokud to nebude vadit.“ On byl jediný, co měl nějaké výtky, a tak ho přehlasovali. Po chvilce se rozdělili do dvojic s nutností probírat trable společně. Fakt úžasný. To už mohl Somerset zůstat na pokoji. Pohrdavě pohlížel na každého, kdo si do dvojice vybíral někoho jiného. To nikdo nechtěl řešit existenční trable s šampionem v golfu? Ugh, a že přicházeli fakt o hodně! No vida, že by si parťáka do dvojice přece jenom našel?! „Doufám, že víš, co máme dělat. Jsem nedával pozor, i ten strop byl zajímavější než ty její blbý kecy,“ prohodil k brunetovi, když se obsluhoval u pultíku s občerstvením. Pamatoval si maximálně to, že se měli pobavit o svých životech, problémech a na něčem se shodnout a pak tu problematiku prezentovat v hloučku. Stejně už teď věděl, že si nic společného nenajdou. Aspoň kávu tu měli dobrou, když nic jiného… Bože, do jaké cvokárny to vlezl tentokrát?!

Kdyby věděl, co za lidi se bude na tomhle rádoby setkání anonymních alkoholiků, nejspíše by sem nepáchnul. Když přišlo na řadu vybírání dvojic, musel si všechny ještě jednou prolétnout pohledem. Stačil jeden pohled a nějaká potřeba… spíš nutnost socializace byla tatam. Co vlastně čekal? To si měl jako vybrat jednoho z těch staříků v zavšivených mikinách nebo nějakou z těch nudně vyhlížejících ženských? Než stihl po ní hodit očkem, už si tam nabírala do party kamarádku. Holka netušila, o co momentálně přicházela. To až si ho vygooglí, to bude teprv čučet. Zakroutil nad její životní chybou hlavou a vydal se tedy hledat jiného obětního beránka. Jediný pozitivum tu bylo zadarmo občerstvení. Jestli to tu bylo pro ty co zápasily s poruchou přijmu potravy, to netušil, ale pokud jo, tak to byla mega podpásovka. Všichni už byli spárování, a tak nebylo vůbec od věci, když jeho pohled padl právě na Jessieho. Bylo to trošku jak s pokémonem, prostě ukázal a řekl: „volím si tebe.“ I kdyby měl v plánu nějak odporovat měl sakra blbý, protože nikdo jiný v téhle místnosti neoplýval takovým duchem spolupracovat, jako právě on. „Tak by ji měla dělat pořádně, ne? Myslím, že jejím jobem je lidem spíš porozumět, než je unudit k smrti, ale dobrá no, hádat se nebudu,“ sám se nad sebou uchechtnul, zatímco ho hezky obešel a kávu si nalil i on. Bohužel to za něj nikdo jiný neudělal, a tak se musel sakra soustředit, aby jim to tady celý nepolil. Faux pas na jeho účet? Jen přes jeho mrtvolu. Nad brunetovými slovy bezmyšlenkovitě přikyvoval hlavou. „Supr, tak já ti řeknu, s čím mám teď problém,“ vyhrknul zničehonic, „nemají tu kešu mléko. Jak si mám sakra udělat nízkokalorický latté?“ hlásal na celý kolo. Pohledem nejen trhnul k němu, ale i k paní, co nejspíš pultík měla na starosti. Hodil po ní dost křivý pohled. „Někteří z nás tu maj alergie, madam,“ upozornil ji a nepatrně praštil do stolku, až se mu z toho rozvířila káva v kelímku. Tohle se fakt mohlo stát jenom tady. Kdyby byl hezky pěkně v resortu, už by mu to kešu mléko donesla paní na zlatým podnose. Kávou se holt zaobírat nemohl věčně, a tak kývnul hlavou směrem na terasu, kam dostali díky tomuhle úkolu přístup. Jeden nádech čerstvého vzduchu a cítil se jako vyměněný. Vevnitř jim nejspíš nefungovala klimoška, protože se vařil úplně stejně jak tam, tak i tady. „Takže… co trápí tebe?“ zeptal se ho narovinu, hned co si hnípl na židli. Nechtěl tu chodit kolem horké kaše. Spencer se už od příchodu jevil jako psychicky vyrovnaný člověk, tudíž bylo jednoznačné, komu se tady bude věnovat spíš. Stejně si toho o něm mohl spoustu přečíst na internetu, všechny verze byly veřejně dostupné… ledaže by tady kovboj neměl internet. Nad tím Spencer vůbec nepřemýšlel. No, snad ho tu mají, pokud ne, tak je nahranej.

Čekal, že si to tu odsedí, hlesne nějaký všeobecný žvást o tom, co ho trápí a jak se má, aby si z toho nikdo v místnosti nemohl udělat nový skandál a vyprávět to jeho otci, a on by si zároveň pro dobro mámy mohl odškrtnout, že tu byl. Místo toho však měl s někým vytvořit dvojici a v detailu se o svých pocitech bavit? Proboha. Pohledem rychle přejel skupinku kolem, a než stihl zaregistrovat nějaký známý obličej, raději vyrazil pro kafe, kde ale nezůstal příliš dlouho sám… těžko říct, zda by za to měl být rád nebo ne. Minimálně ho těšilo, že Spencera absolutně neznal, a neměl pocit, že by byl místní, na druhou stranu ho příliš netěšil jeho příchod a celkový přístup k tomuto místu. On taky neoplýval velkou radostí z toho, že tu je, ale musel to tak dávat na odiv? Všichni tu jen dělají to, co mají, proč to rozrývat. Rty mu cukly do úšklebku, a z nějakého důvodu Spencerovi vůbec nevěřil, že se nebude hádat, jelikož z něj cítil asi tolik klidu, jako když krávě chcete odvést tele. „Hele, na každýho funguje něco jinýho,“ zastal se terapeutky, která vlastně taky nebyla jeho šálkem čaje, „taky mi tohle nepřijde jako metoda pro mě, ale když to někomu pomůže,“ zlehka nad tím pokrčil rameny. Nechtěl mu vysloveně oponovat, jen mu přišlo zbytečné, kolik energie dává do toho, aby znehodnotil něčí práci, která třeba i může mít efekt, jen na někoho jiného, ne na ně. Zopakoval mu, co jemu utkvělo z dnešního zadání v hlavě, ačkoliv přespříliš entuziasmu také neprojevoval. Překvapeně sebou cukl, když se Spencer rozhodl rozpovídat, ale skončilo to tak, jak měl očekávat, a bylo od něj naprosto hloupé myslet si, že by se skutečně o něco podělil. „A potřebuješ tam to mlíko? Stejně je to kafe hlavně k tomu, aby člověk neusnul,“ sklonil pohled do svého kelímku s neurčitou hnědě zbarvenou břečkou, a na dokázání své pravdy se z kelímku napil. Upřímně si nebyl jistý, kde ve městě by kešu mléko vůbec šlo sehnat. „Hou,“ houkl, když praštil do toho nebohého stolku, co se sotva držel na nohou, a nespokojeně na něj koukl, „tohle není fyzická terapie, kde se z toho vymlátíš,“ upozornil ho. Stolek to sice ustál, ale kdo ví, do čeho praští příště, a zda to ten kus nábytku přežije.
Společně se přesunuli na terasu (snad Spencerovi pomůže nadýchat se čerstvého vzduchu), kde se sesunul na první židli, co mu přišla pod ruku. Kromě toho, že Spencer jednal dost impulzivně, tak i mluvil, protože šel hned k věci. Co ho trápí? Nic, přece, to je jasný. A proč tu tedy sedí? To by byla jistě dobrá otázka, přece kvůli mámě… která ho sem poslala kvůli tomu, že absolutně není schopen vyjít se svým otcem. Protože má už od dětství potřebu se mu zavděčit a dokázat, že je dost dobrý. Ale když se chtěl osvědčit ve vlastní cestě a nenásledovat jeho kroky, náhle mu to nebylo dost. Vlastně mu to nikdy nebylo dost. Ale kvůli tomu tu dnes není, je tu kvůli mámě, místo toho, aby se staral o farmu, to je jeho problém. „Myslíš kromě toho, že bych tu radši nebyl?“ pobaveně se na něj zakřenil. Jak ironické, že k celé této akci sdíleli stejný postoj, přesto nebyli schopní se shodnout. „Mám lepší věci na práci, co čekají, až je udělám, a já tu místo toho vysedávám a piju kafe,“ dodal ještě a pohled zakotvil kdesi před sebou ve výhledu, co se mu z terasy nabízel, zatímco sám sebe viděl při práci. „Tebe trápí něco kromě ořechovýho mlíka a toho, že si musíš na všechno hlasitě stěžovat?“ podíval se na něj s pokřiveným úsměvem, zatímco čekal, zda mu to kafe chrstne do obličeje.

Stačilo vejít dovnitř, a hned chtěl utéct. Nebýt upovídané terapeutky, která se snažila potlačit svou fanouškovskou náklonnost, už by odsud dávno zmizel. Pravděpodobně by se o tom dozvěděl jednak terapeut i jeho fotr. Ten si někde válel šunky, zatímco on, celebrita světového kalibru, musel trávit čas v téhle bandě idiotů. Jestli takhle nevypadal sebevražedný oddíl, tak už fakt nevěděl. Vlastně se ani nedivil tomu, že ti emocionální hypochondři drželi při sobě, když se jednalo o výběru dvojic. Nakonec se mu stejně povedlo někoho najít. „Uh-huh,“ přitakal nezaujatě, když ten druhý započal konverzaci „Jasně, někomu… možná tak nějakému děcku ve školce,“ dodal otráveně. Popravdě neměl nejmenší tušení, kde tyhle praktiky ta nána vyhrabala, ale ať už to bylo kdekoliv, byl to fakt otřes. To byl pravděpodobně i důvod, proč mu kolega připomněl, co měli vlastně za úkol. „Jinak bych ho tady asi nezmiňoval, ne? To je snad logický,“ poznamenal sarkasticky po další narážce a nevyhovujícím kafi.
Spencer musel pár minut vydržet s černým kafem, které mu zvedalo žaludek – obzvlášť po tom, co si kolega usrkl. „Bože,“ frustrovaně si povzdechl. Se znechucenou grimasou nad tím zakroutil hlavou až jeho pohled skončil upřený na nebožačce za pultem. Nikdy si nenechal nic líbit, tudíž nebylo vůbec k údivu, že si svou zlost vybil právě na ní. Ona na rozdíl od tady pana chytrého si jeho názor vzala k srdci a raději zmizela. „Ještě jeden přešlap a brzy bude,“ zamumlal si, když mu trpělivost začala přetékat.
Snad pobyt na terase ho trochu vyklidní. S dalším pohledem na místní kávu si uvědomil, že by to nejradši urychlil celý tohle trapácký jednání a šel hned na věc. „No třeba, co já vím,“ krčil rameny na jeho nejisté povídání. I když ho to vůbec nezajímalo, nemohl být úplně neslušný. „Hm, hrozně smutný,“ povzdechl si nad tím a pak nahlédl oknem zpátky dovnitř na ty idioty. Doufal, že tenhle mamlas s ním bude nějakým způsobem spolupracovat, ale zřejmě se mu nechtělo. Pohledem trhnul zpátky k Jessiemu. Takže i on si musel rýpnout? Že by se karty obrátily? Kdo by to tušil… „Vlastně ani ne, ale ty brzo budeš, pokud se nebudeme držet tématu,“ přimhouřil nad tím očima. Na moment se odmlčel, doufaje že tohle byl ten správný impuls k tomu, aby se k němu choval s úctou. „Takže workoholik, jo? To už je spíš na psychárnu,“ pobavil se nad tím. To pobavení ho pohltilo natolik, že si ani neuvědomil, že chuť kávy nebude taková, na jakou byl sám zvyklý, tudíž se nad tím dost zakřenil. Nakonec to dopadlo tak, že kelímek od sebe odsunul. „Co bys jako dělal, kdybys tu nevysedával? Sorry, ale tady přece není co dělat,“ dobíral si ho. Spencer vnímal Graystone vnímal jako to největší dno světa, dokonce i Rosehill, oproti tomuhle výplodu, vypadal jako Beverly Hills.