Realita života po tom, co jste v armádě nebo někde na misi v Afghanistánu je ještě horší, než to lidí představují. Navíc plno mužů se prezentuje až moc tvrdě a že žádné problémy nemají. I on to tak dělal, ale ne že se drsně prezentoval, spíše to vše schovával, aby lidem nedělal starost. Navíc si nikoho k sobě tak úplně nepouštěl a většinu konverzací měl hlavně s lidmi, co si ho pamatovali od mala a byli rádi, že ho vidí zpátky. Přeci jen se pár lidem doneslo, že byl v zajetí a v podstatě mučen, dokud ho nenašli a nezachránili. Mnoho lidí by ho nazvalo šílencem, avšak chtěl se opět vrátit. Bylo to v podstatě to jediné, co mu přišlo že zná a dokáže v tom žít. Smutné, ano, z toho důvodu se mu i psychologové snažili pomoci s jeho mentálním zdraví, problémy a aby byl schopen třeba i chtít žít normální život jako „smrtelníci“. Asi mu to i šlo, se nějak aklimatizovat do prostředí, avšak pořád byl ve střehu, pořád byl v pozoru a nedokázal se pořádně uklidnit, pořádně spát. Stále měl pocit, jako kdyby bylo nebezpečí všude kolem a díky jeho samotě nebylo těžké se v tom utopit. Takže se učil docela jak nějaký dítě, co poslouchal rodiče a pančelku aby si hledal zájmy.
Dnes se tedy vydal ven, hned taky nějak po tom co si zaběhal, nasnídal se, zvládl ještě nějakou dobu fitko, což byl jeho největší zájem a zároveň to vypnulo jeho hlavu a udrželo kondici no a.. Vydal se projít. Jo, procházka, to prej funguje! Dokonce se přesvědčil, že by mohl zkusit něco číst, údajně by to mělo zlepšit jeho problém s ostražitostí. Jenže je otázka, zda-li u toho udrží pozornost na tolik, aby vůbec věděl co čte a stále neměl uši nastražené. Četl nějakou knížku, co mu dala jeho doktorka, bylo to něco právě s tématem jak se vrátit zpět do normálního života po misi a vešlo se to akorát so kapsy. Není si jist, zda-li očekává, že jí to vrátí, či tu knížečku dává všem, ale jeho knížku už jako knížku nedostane. Leda salát dostane. Hodil na sebe džíny, triko a nějaké tenisky, sebral základní věci do kapes, jelikož to mu stačilo a samozřejmě nezapomněl na tu debilní knížku. Proč debilní? Nu.. Co si budeme, bylo to tam psané zkrátka někým, kdo to absolutně nezažil a neměl páru o co go a tak se mu motivačně snažil pomoci s kytičkama a motýlkama, ale to nepomáhalo. Aspoň teda projevoval zájem, že to čte a více se snaží. Došel si do kavárny, koupil si kávu sebou a vydal se až do parku, kde se to občas někde maličko hnulo lidmi, co měli podobné plány. Většinou to byli lidi starší, co už zkrátka nemuseli chodit do práce a život si odžili. No na poslední misi si ho odžil skoro taky, vzhledem ale k jeho věku oproti nim ho spíše dožil, jelikož odžít se tomu říct nedá, aspoň ne podle něj za tak krátkou dobu života. Seděl tam tak na lavičce, usrkával kafe z blízké kavárny a snažil se začíst do toho veledíla. Nebudeme si lhát, vůbec mu to nešlo, ať se snažil jak se snažil. Pořád nějaké zvuky, a to nebyl ani v nějakém velkoměstě, avšak zkrátka rozptýlit ho celkem dokázalo cokoliv. Nedokázal tak úplně být v klidu a když už se zaposlouchal do jednoho zvuku, vylekal ho jiný a úplně cizí, který se ho celkem i dotkl. Kočárek, zvuk kočárku a slečna tlačící ho. Cukne sebou a uhne i svou nohou, co si natahoval před sebe přes cestičku. Ihned se narovnal s omluvným pohledem. „Pardon.. Moc se omlouvám.“ Povzdychne si, promnul si trochu svoje čelo, nevšímajíce si že slečnu asi někdy z dávných mladých let zná. Teď byl akorát trochu rozrušen tím, jak nebyl schopen klidu a zároveň soustředění se na tu knížku.